Jednou mě rozesmála a zároveň rozplakala (obrazně) jedna účastnice mého workshopu. Právě jsme se chystali dělat cvičení, jak elegantně a skrytě odrazit tvrdý útok protistrany pomocí jazyka.

Paní podotkla: "To znám, je to velmi zajímavé, ale tohle procvičovat znovu nemusím. To už jsme jednou na kurzu zkoušeli."

Hmmm, co na to říci než - "A kdy to bylo?"

"Asi před pěti lety, na kurzu asertivní komunikace." odpověděla.

"A kolikrát jste si tuto techniku od té doby vědomě procvičovala a opakovala?"

"Ticho"

 Tato příhoda je zajímavá z několika důvodů:

1. Tzv. měkké dovednosti fungují nejlépe, pokud je ovládneme nevědomě a automaticky. Kdykoli je potřebujeme, tak se objeví jako nástroj. Nevědomé dovednosti a modely chování si mysl osvojuje vědomým opakováním. Sledovali jste někdy trénink národního fotbalového mužstva před důležitým zápasem? Proč asi tito borci znovu a znovu opakují podobné techniky, které procvičovali i v deseti letech. Protože je to základ řemesla. Tady platí - opakování je matka dovednosti.
   
    
2. Jakmile jsme jednou dospělí, tak máme pocit, že když něco vědomě a logicky pochopíme, tak je hotovo. Do jisté míry nás k tomu vede zkušenost z učení technických informací, modelů - prostě věcí, které lze osvojit rozumem. Například, že 6 x 6 = 36. U měkkých dovedností to však neplatí. To by potom stačilo si pořádně nabiflovat učebnici manažerské komunikace nebo psychologie a celý svět by byl plný šťastných lidí a vynikajících šéfů.  
   
    
3. Je zajímavé se zamyslet, k čemu tato osoba zmíněné cvičení vztahovala? K minulosti nebo k budoucímu využití? Pokud budu pouze hromadit "zářezy na pažbě" ve formě certifikátů z různých kurzů, můj profesní životopis se zaskví jako vánoční stromek. To je však prakticky k ničemu. Je důležité, abychom se při učení jakékoli nové věci vždy zamysleli nad tím, jak ji využijeme. Konkrétně. Účastníky svých kurzů neustále vedu k tomu, aby si probíranou dovednost na místě spojili s něčím, co je čeká, co se stane, kde ji konkrétně využijí. Chci od nich, aby si vybavili lidi, prostředí, slova, náladu. Žádám je, aby si to poznamenali na papír. Říká se tomu "future pacing" nebo také integrace budoucnosti do učení. Když to správně propojíte, tak se stanou dvě úžasné věci.

Za prvé.    Mysl začne brát toto učení mnohem vážněji a stimuluje paměť a vnímání. Jako by si říkala. Dávej pozor, To se může hodit.

Za druhé:   Kdykoli se v budoucnosti dostaneme do situace podobné tomu, co jsme si během cvičení představovali, mysl nám naučenou techniku nabídne. Prostě si ji vybaví a použije. Vždyť na to byla cvičena.
 

Možná si vybavíte, že na základní škole nás některé předměty zrovna nebavily a nezajímaly. Třeba matika, chemie nebo cizí jazyk. Myslím si, že to vůbec nevypovídalo o naší schopnosti se učit, ale o tom, že nám tehdy nebyl dostatečně jasný důvod, proč bychom si takové věci měli soukat do hlavy. Rodiče a učitelé nám sice říkali, že se nám to jednou bude hodit. Nás však to budoucí "jednou" tehdy nezajímalo, protože už teď byl svět plný jiných dobrodružství k objevování. Pokud jsme však měli opravdu dobrého učitele, tak nás dokázal chytit do pasti. Prostě nám ukázal důvod, proč se tomu věnovat. V dospělosti učitele na potřebné předměty obyčejně nemíváme, a tak se musíme chytit do pasti sami. Prostě si teď najít  ten správný důvod, proč bychom měli rozvíjet svoje dovednosti a cvičit a cvičit. A vytvořit si jasnou představu, kde a kdy to využijeme.